Seděli jsme v baru a za námi naše gorily. Byla sobota odpoledne, měsíc po tom, kdy jsme se zde všichni měli sejít…
„Tak vás tady všechny vítám,“ začal koordinátor a přejel po nás pohledem, „a začneme… Naším prvořadým cílem je navázání kontaktu, ale ne za každou cenu.“
„Ano, už jsme vypracovali nejlepší plán, jak bychom měli postupovat…“ a Petr předložil Tomášovi náš plán z rozpravy u mě.
Tomáš jej zběžně prolítl a pak se rozvykládal: „Výborně, udělali jste kus práce, ale přece jen jste na něco zapomněli, na plán B. A to, co se stane, když s námi nebudou chtít komunikovat, či se stane nějaká nenadálá událost. Co budeme dělat pak?“
„O to si starosti nedělám, vymyslíme ho za pochodu!“ komentoval nabubřele Ivoš.
„Hele, ty mladej, zamysli se, za pochodu znamená, že to budeš vymýšlet stylem jedna, dva, deset, patnáct… a bude ti chybět to, co je mezi tím… nech si poradit a radši poslouchej zkušenější!“ důrazně řekl David.
„David má pravdu a Tomáš zrovna tak, musíme to promyslet víc, co kdyby… Mám takové tušení, že to bude tentokrát o ústa,“ vyjádřila svoje pocity Saša.
„Sašo, nemaluj čerta na zeď!“ vložil se do debaty Petr.
„Tušení mě nikdy nezklamalo, však víš… Ostatně posledně jsem jej taky měla a potvrdil se.“
„No tak lidi, hlavu vzhůru, nejedeme na popravu, ale na klasický průzkum. Jediné, co se teď změní, je, že budeme navazovat kontakt. Ostatní zůstává při starém,“ snažil se vyhrocující se situaci zklidnit Tomáš.
„To je pravda, můžeme použít staré plány a jen je poupravit k těmto podmínkám,“ a vytáhl jsem svazek papírů z minulé výpravy. Mnozí mě považovali za blázna, že neustále píšu ručně perem, jako za starých dob, ale já si na to zvykl. Nějak mě ty technické vymoženosti, jako například magnetická pera, nechávaly chladným.
„Hele ho, zas má ten pakl papírů u sebe, že se ti chce s tím tahat… já bych se na to vysral,“ klasika od Davida. Nemohl si neodpustit hrubý výraz. Pro Sašu byl hulvát, ale my ostatní jsme ho už takového brali, co už, elektrikáři, vlastně kybernetici už jiní nejsou… klejí, klejí a klejí…
„Tohle se mi nikde neztratí, co budeš dělat ty, až ti vypnou elektřinu? Hm? Pochcípá ti veškerý potomstvo!“ a Ivoš se poprvé pustil do Davida. Nutno dodat, že to tak mělo zůstat a oba se měli hádat den co den, hodinu, co hodinu, ale to byla teprve předzvěst k daleko hrůznějšímu dramatu…
„Tak dost, zklidněte hormony, hoši!“ zvýšil hlas koordinátor výpravy. „Ty, Jindřichu, nás seznam s dosavadním postupem a pak se poradíme, co přidat a co ne…“
A tak jsme začali postupně probírat jednu proceduru za druhou, ale u navázání styku jsme se nemohli shodnout. Koordinátor volil opatrnost, inženýr Petr byl pro poněkud více benevolentnější styk a Saša byla pro velkou opatrnost. Nakonec Tomáš rozhodl, že se to doladí, až se k nám přidá fyzik z měsíční základny. Tím debata téměř skončila, jen David s Ivošem si vjeli do vlasů a bylo jasné, že to bude muset asi koordinátor dost často řešit. Nakonec si ale podali ruce a ťukli si skleničkou.
Čekání na start bylo dlouhé, hodiny se měnily v dny… Ale věděli jsme, že je to nutné, co kdyby někdo sabotoval raketu?! Při startu by s námi bylo veta! A tak jsme sice s chmurami, ale i jakýmisi obavami chodili na rampu a dívali se, zda raketa ještě stojí…
Komentáře