Ležel jsem na pohovce a přemýšlel o naší výpravě kamsi daleko a popíjel džus, ale sklenice mi vypadla z rukou. Oči se mi najednou zavřely a já usnul spánkem spravedlivých.
Zdálo se mi o tom, že jsem na Urtigu.
„Vážně tam chceš jít?“ optal se mě koordinátor.
„Vždyť tě sežerou!“ vykřikl Ivoš.
„Chci to zkusit, nemáme stejně na výběr!“ byl jsem plný odhodlání, nic mě nemohlo zastavit, ani připomínky mých kolegů.
„To už tam radši půjdu já.“
„Nepřípustné, Sašo, jsi potřeba tu. Nemůžeme si dovolit být bez doktora!“
„Dobře, ale něco přece udělat musíme, nepůjde tam jen tak?!“ namítala Saša.
„Půjdu a dost, jen si tu vezmu jednu sondu, která mě k nim dovede a pak se uvid. Když se do tří dnů nevrátím, tak se pokuste opravit raketu a odleťte!“
„Nenecháme tě tu, a pak, oprava bude vyžadovat i tvé znalosti! Dej si, kurva, říct, ty tvrdohlavče!“ neudržel se David a klel dál, ale já byl neoblomný.
„Vím, ale nějak si už poradíte…“
„Hele, uděláme to jinak, počkáme zdejší týden, což je 9 dní, celkem 243 hodin, a pak se rozhodneme co dál. Pokud se situace neuklidní, opravíme raketu a odletíme. Tobě tu necháme zásoby a mobilní stanici, abys nebyl bez prostředků, a další výprava tě vyzvedne…“
„To by šlo…“ byl jsem spokojen, dosáhl jsem svého.
Najednou se kolem mě prohnal a vycenil zuby. Sevřely se mi obě půlky, měl jsem strach. Už už mě chtěl kousnout, když tu se objevila ona…Cítil jsem, jak se o mě otřela, chytl jsem se její hřbetní ploutve a pomalu jsme pluli do hlubin. Tam, na samém dně, bylo město, ale jiné než jsem znal. Chaluhy tvořily velkou část zdejších domovních štítů, či jak to nazvat, a celkově tu bylo rušno. Potápníci plavali sem a tam a vůbec si nás nevšímali, dokud jsme nepřipluli blíž. Poprvé jsem viděl vodního člověka zblízka. Vypadal malý, ale to asi bylo tím tlakem, nejspíš mě ani neviděl, spíš vycítil… Polekal se… ve zlomku okamžiku se všichni skryli do svých domovů a jen koutkem oka pozorovali, co se v jejich blízkosti děje. A zase se kolem mě přehnal onen zubatec, ale bylo vidno, žm za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní… ryby? Zabijeme snad někoho? Proč? A dál mi myšlenky letěly hlavou. Věděl jsem, že mé sny se plní a byl jsem za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní…e z ní má respekt, tak jen zakroužil nade mnou, na znamení, že si mám dávat pozor a že nedopustí žádný úskok. Měl jsem nahnáno, ale věřil jsem jí…
Naštěstí tato rybí hra netrvala dlouho a já se mohl pohodlně posadit na mořské dno. Sondu jsem vypnul a čekal… Postupně se ryby osmělovaly a samy se ke mně zvědavě přibližovaly, ale stačil jediný prudší pohyb a zas zmizely ve svých skrýších…
Seděl jsem už celkem dlouho na dně, rybky do mého skafandru ďobaly a tu jsem uviděl rakev. Ano, byla to rakev, co taky jiného! Asi to byl ten potápník, který to dostal do těla. Najednou mi ho bylo líto. Věčná škoda, že už je po něm. Zástup potápníků ji důstojně nesl ve svých rukou a plavali kamsi do dáli…
Vzbudil jsem se celý zpocený. Sen nebo předzvěst budoucího? Byl jsem bezradný. Co se asi stalo? Jak to, že jsme uvízli? A co ty ryby? Zabijeme snad někoho? Proč? A dál mi myšlenky letěly hlavou. Věděl jsem, že mé sny se plní a byl jsem za ně rád, jako jeden z mála lidí, ale u tohoto jsem si říkal, ať se raději nesplní…
Komentáře