Stařík se nalodil velice rychle a tak jsme brzo odstartovali směr Urtigo. Prvně k pásu asteroidů za Měsícem a pak kolem Marsu dál směr Jupiterův měsíc Io. Měli jsme využít gravitačního pole Jupiteru a tento měsíc byl jako opěrný bod pro naši další cestu na Urtigo.
Hned po startu nás všechny Saša nahnala do hibernačních kójí. Moc se nám nechtělo, ale doktor je doktor, ví co je třeba a pak, co taky ty dlouhé měsíce v lodi dělat, člověk by se unudil k smrti. Sama pak nakonec také ulehla – jako poslední.
První se měl vzbudit koordinátor spolu se mnou, jen co automaty začnou brzdit… ostatní se měli probudit až na orbitě Urtiga.
„Tomáši, vzbuď se!“ zazněl měkký, až opojný, ženský hlásek z reproduktorů v hibernační kóji a kóje se začala pomalu otevírat. Tom nasál vzduch a hned svraštil čelo: „Kruci, musí se tu vyvětrat.“
„Jo, máš pravdu, je tu cítit zatuchlina, jako by někdo zemřel,“ a díval jsem se po dalších kójích, zda jsou v pořádku. Byly. Tak odkud to jen může jít? Z kuchyně??? Zamířil jsem tam.
„Už to mám…“ křičel jsem na Toma.
„Co?“
„Ten puch… syntetizátor to nevydržel.“
„Do háje zeleného. Musíme to spravit… probuď inženýra, ať se na to rychle podívá… nemůžeme si dovolit být bez jídla.“
„Naštěstí máme ještě dva v modulu… ale ty jsou teď mimo provoz.“
„Tak na co čekáš… řekl jsem, vzbuď Petra!“
„Jo, jdu na to a Sašu vzbudím taky…“
„To je na tobě, ale myslím, že nemá cenu ji zatím budit, stejně nám v tom nijak nepomůže.“
„Dobrá tedy, tak jen Petra.“
Sotva se Petr probral, chtěl si dát kafe, jenže… syntetizátor byl v háji, tak mu nezbývalo, než ho opravit. Klel při tom jak dlaždič: „Automaty, spousta železného šrotu, který je neustále v prdeli! Není nad klasickou kuchyni!“ zastesklo se mu po domácí stravě, jak to na Zemi byla pohodička, ale tohle už znal, první co se podělá je to, na co člověk spoléhá nejvíce, klasika…
My s Tomem jsme si sedli do řídící kabiny a připravovali se na brzdící manévr. Museli jsme zkontrolovat všechny přístroje a především zjistit poškození lodi. Při tak dlouhém letu jen pomocí automatů jistě nějaký úlomek či asteroid mohl do lodi vrazit a tak bylo třeba zkontrolovat všechny důležité sekce jednu po druhé, zda slitina pláště vydržela a především opravit kurz, jenž se kvůli tomu změnil. To mohli jen lidé, automaty ne…
„Provést změnu kurzu na dva šest nula!“ zahlásil jsem.
„Opravuji… trysky na dvě třetiny teď!“
Před námi se objevila modrá koule – Urtigo – vodní svět.
„Tak a jsme tu!“
„Ano… sám jsem zvědav na uvítání… vysílej na ultrakrátkých vlnách pozdravy…“
„Nic.“
„Asi jsme ještě daleko… zkoušej to dál!“
Ticho by se dalo krájet… a stále nic.
„Proč se neozývají??? Už jsme téměř na orbitě.“
„Vzbudím ostatní.“
„Dobře, ať se připraví na sestupný manévr, čas plus sedmdesát.“
Postupně se jeden pro druhém probírali, najedli se a nakonec se sešli v řídící kabině.
„Přistaneme?“ otázala se Saša.
„Ano. Nic jiného nám nezbývá, nemáme signál“ vysvětloval koordinátor.
„Jindřichu, naveď loď nad severní ledovec, tam složíme své nádobíčko.“
„Dobře. Náklon patnáct stupňů. Pomocné rakety… teď!“
„Vysílačka stále nic?“ vyzvídal Ivoš.
„Ne,“ opáčil Tom, který byl teď u radarové stanice.
„To je k zbláznění, tak dlouhá cesta, práce, a k ničemu…“
„Taky si to nedokáži vysvětlit, Davide.“
„Třeba se bojí…“ zauvažovala nahlas Saša.
„Myslíš? To je nepravděpodobné,“ podotkl jsem, jelikož jsem věděl, že tam pod námi něco je, spíš tušil, než věděl, cosi se mi zdálo o tomto světě, když jsem byl v hibernační kóji a spal.
„Tak kde, ksakru, jsou tak dlouho?!“ nadával David.
„Není jisté, že jsou právě tu. Třeba jsou na druhé straně planety,“ poznamenal koordinátor. „Pozor! Zahajuji sestupný manévr, všichni na svá místa.“
Raketa se hnula z orbitu a malým obloučkem si to mířila k ledové ploše nedaleko severu. Tam mezi skalisky byla nejtenčí vrstva ledu a tam jsme se také měli prokopat do oceánu pod ním. Nikde jinde se totiž přistát nedalo a také jsme nechtěli riskovat vylodění výsadkového modulu do oceánu za takovéto situace.
Komentáře