Odházet ten šmelc, co byl na cestě ke generátorům trvalo pomalu půl dne a až teprve k večeru se mohlo přistoupit k jejich rozebrání. Prvně jeden na zkoušku. Nutno dodat, že sjme s si Davidem hezky mákli. Před raketou to teď vypadalo jako u nějaké skládky. Co se nedalo poskládat se prostě vozilo na rampu ven z lodi.
„Tak, tohle je poslední kolečko. Kurva, to byla makačka!“ a David si po sundání skafandu odplivl na zem.
„Neplij tu! Víš jak to tu po tobě bude za chvíli vypadat?!“ napomínal jsem ho.
„To se vsákne a dost řečí. Jdeme na ten generátor, už to chci mít z krku!“
Odvařit generátor, který byl na dně stanice bylo celkem snadné, ale zato ho protáhnout dveřmi, to už bylo nad mé síly, ošklivě jsem se u toho i zranil. Zrovna jak jsme procházeli dveřmi, tak mi vyklouzl z rukou a padl mi rovnou na nohu. V tu chvíli jsem se ani já neudržel a zaklel, jak mi huba narostla.
„Jaůůů, čert aby to…“
„Co je? Můžeš s tím hýbat?“
„Moc ne, dost to bolí,“ a vyhrnul jsem si nohavici. Tam, na levé straně lýtka stékal potůček krve. Otevřená zlomenina…
„Sašo?! Přijď honem do zdviže, Jindřich se zranil a vem dlahy,“ hlásil David do interkomu.
„Už běžím!“
Chvíli trvalo než Saša doběhla. David zatím provizorně rukávem od košile zastavil krvácení.
„Cos dělal Jindro?“
„Co by… Ta mrcha mi vyklouzla z ruk rovnou na nohu.“
„Opři se tady o Davida a doneseme tě na ošetřovnu.“
Tam Saša pečlivě prohlédla a vydezinfikovala ránu, srovnala kosti, sešila, dala sádru a já musel být zproštěn všech prací na raketě. Sotva se o tom dozvěděl koordinátor, tak se na mě šel podívat.
„To je nemilé, bude nás o jednoho méně…“
„No jak se to veme,“ začala uvažovat Saša. „Kontrolovat radiofilmy klidně může, tím mi odpadne starost a můžu pomoci zase já.“
„Ani nápad, ty musíš být v pohotovosti, kdyby se cokoli dalšího stalo a pak, Jindřich bude potřebovat péči.“
„No, no, no… zas tolik péče nepotřebuji a s radiofilmy si poradím,“ načež jsem se usmál na Sašu. Ta mi úsměv oplatila, ale bylo v tom něco víc, než jen pouhý úsměv.
„Á… tady se nám něco klube…“ uchichtl se Tomáš.
„Dej pokoj Tome, jsme kamarádi, nic víc,“ snažil jsem se z toho vybruslit, ale Saša se začervenala na znamení, že tomu tak u ní asi nebude. A taky že ano. Celou dobu mě pak obskakovala, jako bych neměl ruce, ani nohy a ty její letmé doteky… i pusa padla a nejedna a ne na čelo, ale přímo na ústa a já byl blahovolný. Každému už tedy bylo téměř jasné, že Saša se zamilovala a co na to já? Měl jsem o starost víc. Není nic horšího, než člen posádky, kvůli kterému klidně položíte život, i když o nic nejde. Tohle mi totiž viselo neustále v mozku. Co když… Ale hned jsem zase tyto myšlenky zaplašil, ale ne nadlouho. Neustále se vracely a ne a ne je vypudit. A tak jsem měl neustále svraštěné obočí a to čím dál víc, čím přibývaly.
„Co je ti? Nejsi rád, že jsme se do tebe zamilovala?“
„Ale jo, ale ta naše práce… Co když se něco přihodí a budu se muset rozhodnout mezi tebou a například Tomem? Bez tebe se obejít s jistou dávkou sebezapření můžeme, ale bez koordinátora?“
„Já vím, ale nedělej si starosti. Když bude nejhůř, tak to ukončím sama.“
„Jen to ne, co kdyby to nakonec nějak šlo?!“
„Nech toho a pak, maluješ čerta na zeď! A to se mi nelíbí, byť mi imponuje, že bys mě za něj nevyměnil, ale tady jsme v kosmu. Být to na zemi, tak s tebou souhlasím, ale tady je to dle priorit. I já bych položila život za Toma, když by na to došlo, protože vím, že bez něj byste byli v háji.“
„To je právě to. Co je možné, a co ne. Nebýt zbytí, tak by se to muselo nějak vyřešit a to mě právě trápí… už delší dobu… že nás není prostě víc.“
„Moc dobře víš, že to nejde, jsme rádi, že se tu sami vměstnáme, snad až za další dekádu, až budou lodě větší… a už si s tím nedělej starosti. Miluji tě a mám ráda vás všechny, takže volba by byla jasná,“ a Saša mi dala dlouhý polibek, aby umlčela moje další slova, ale jen tím prohloubila moje chmury. Dál už jsem na to neřekl nic. Saša mě tedy pohladila po hlavě se slovy, že to bude dobrý a odešla si po své práci. Abych zaplašil své špatné myšlenky, tak jsem si to zamířil do knihovny. S berlami to šlo špatně, ale šlo. Vybral jsem si náhodně jednu knihu. Byl to středověký román o šlechtici, který bojoval za víru v arabských zemích a úplně mě to pohltilo. Saša, která se na mě došla podívat, si toho všimla a nechala mě číst si. Rozhodně to bylo lepší, než se zabývat katastrofou. Ani jsem nepostřehl, že vešla do knihovny, jak jsem byl začtený. Vyrušil mě až interkom, že mám jít k večeři.
Komentáře