Sunul jsem se se sondou blíž k těm domům. Ona mě následovala. Ostré světlo sondy osvěcovalo zrovna průčelí jednoho z domů, když v tom se tam mihl člověk. Byl jsem pln úžasu. V té krátké chvíli jsem si stačil jen všimnout, že je drobet odlišnější, než my, ale byl to člověk.
„Viděli jste ho?“
„Ano, zdá se, že je uzpůsoben pobytu ve vodě. Najeď tam blíž, Jindřichu,“ ozval se koordinátor.
Chtěl jsem se přiblížit, ale ona mi zatarasila cestu. Takto to asi nepůjde. Ploutví, celkem znatelně, mě vybídla, aby jsem plaval za ní. Pluli jsme na volné moře. Chtíc nechtíc jsem se musel podvolit, byl jsem vetřelec, i když… Po mé pravé straně plula ona a po levé ten mladý žralok.
Dopluli jsme až na konec korálového útesu a tam na nás čekaly další velryby.
„Jindro, vydrž, zkusíme jim něco poslat přes sondu v jejich pískotu,“ promluvil po delší chvíli do vysílačky Zdeněk.
Netrvalo dlouho a zpráva se odeslala. Já jí nerozuměl, ale zato velryby asi ano. Okamžitě se kolem mě shlukly, sotva jsem měl prostor pro manévnování.
„Co jste jim to poslali? Nějak více dotírají, nemůžu se hnout z místa. Uvěznily mě tu!“ vyděšeně jsem mluvil do vysílačky.
„Že musíme zatím zůstat a jsme silně poškozeni,“ ujal se komunikace Tom.
„Zase pískají, rychle to přeložte, protože mě kamsi vlečou…“ a najednou jsem se bál o život, kyslík docházel a já byl hluboko. Musel jsem počítat s časem na dekompresi a tak jsem se snažil vymanit, ale velryby mě nepustily. Byl jsem zajatec s vidinou pomalé a kruté smrti.
Pluli jsme podél dna a já uviděl něco jako hutě. „No sláva! Opravíme raketu!“
„Co to plácáš? Už ti přeskočilo? Vrať se hned zpátky!“ vyděšeně vyjekla Saša.
„Ale vůbec ne, jen se pořádně podívejte! Hutě!“ mé vzrušení nebralo mezí.
„No vážně, hutě, ale jak kurva udržují oheň pod vodou?!“ zaznělo od Davida.
„No tak, Dejve, zklidni se, vše se jistě objasní. Pošleme jim další zprávu,“ a koordinátor cosi napsal na kus papíru a dal to fyzikovi, aby to šel přeložit.
Zanedlouho se Zdeněk vrátil s diskem, na kterém byla Tomova zpráva.
„Jindro, vysíláme, pusť jim to…“
„Jasně, jsem zvědav.“
Chvíli se nedělo nic, jen velryby kroužily kolem mě a pak se naboku objevil obří rejnok. V tu ránu vodu prořízl obrovský elektrický blesk a zasáhl sondu. Byl jsem ztracen. Bez sondy se k raketě jen těžko vrátím a komunikace s nimi je taky v tahu.
„Viděli jste to? Sonda je kaput!“
„A do kočičí prdele, zrovna teď!“ vyhrkl David.
„Pomalu se s vámi loučím, zase mě vlečou dál,“ můj strach měla korunovat eskorta žraloků i to, že vysílačka ve skafandru měla jen omezený dosah a už přestala fungovat, jak jsem zjistil z mlčení na druhém konci. Co se mnou asi chtějí udělat? A jak se asi domluvím s našima? Uvidím je ještě někdy? Tyto otázky měly ale počkat. Byl jsme tažen podél dna, dál a dál, pryč od těch podivných hutí. Najednou se nademnou rozjasnilo. Světlo? Tu v této hloubce? Vysvětlení mělo přijít v příštím okamžiku…
Komentáře