Udržovali jsme rádiové ticho a čekali na sondu. Hodiny se měnily v dny…
„Sonda se vrací, koordinátore!“ zavolal jsem na Tomáše od komunikačního pultu po cirka hodinovém čekání, ale měl jsem pocit, že uplynulo několik týdnů.
„Už běžím…“ zaslechl jsem hlas za zády: “ Tak co?“
„Ještě nevím… nereaguje na zpětný signál.“
„Porucha? Zavolej Davida, můžeš mikrofonem…“
„Davide, přijď prosím do koordinačního.“
Ani ne za minutu se David objevil.
„Co se děje?“
„Návratová sonda nereaguje na signál.“
„Počkej, podívám se… no jo, vždyť tam máš jinou frekvenci,“ a uchichtl se.
„Uff, už jsem myslel, že i tuto jsme ztratili.“
„Naštěstí ne, putuje po přesné trajektorii, jak vidím na naváděcí obrazovce, podívej…“ a ukázal prstem na přibližující se bod.
„Bude tu co nevidět… běž ji na rampu přivítat,“ ironicky se ušklíbl koordinátor Tom.
„Už se šinu… a vezmu s sebou Ivoše, jistě bude mít o vzorky místní mikroflóry zájem… alespoň se podíváme na to, jak to dole vypadá…“
„Dobrá připomínka.“
Ivoš si vzal vzorky a David zase nahrávky a oba se pustili každý do své práce.
Po zhruba hodině se objevil Ivoš.
„Je tu plankton, ale mrtvý… sem tam řasa a jinak nic.“
„Ukaž… máš pravdu, jen mrtvý plankton. Ale to přece nic neznamená.“
„Tak se běž podívat na ostatní vzorky, pokud to podle tebe nic neznamená… doba planktonu, než se rozpadne, je pár dní a toto jsou čerstvé vzorky. Zničili jsme jej tedy my – signálem. Jinak si to nedokáži vysvětlit.“
„Ty myslíš, že by se signál zesiloval při průchodu zdejší vodou?“
„Ano!“
„Dobrá, zkusíme to čistě na vodě, kterou postavíme mezi vysílač a přijímač. Petře?“
„Ano, jsem tu a slyšel jsem… hned se do toho pustím.“
I David posléze přinesl svoji trochu do mlýna: „Nějaké zvuky se podařilo zachytit, ale ani elektronický kalkulátor je nedokáže přeložit.“
„Pusť to, třeba…“ koordinátor nedokončil…
Chvíli bylo slyšet chrčení a pak jen píp sem, píp tam… nic určitého.
„Z toho bych ani já nebyl moudrý, takže vlastně nic,“ konstatoval suše Tom.
„Nevadí, pošleme ji vertikálně, od rovníku na póly…“ vedl si svou David, nechtěl se jen tak vzdát.
„Šance, že na pólech bude život, je mizivá, ale budiž.“
„Bude třeba ji přenastavit dle toho, co zjistíte s Petrem o zdejší vodě,“ upozorňoval jsem koordinátora.
„Počkej, jak přenastavit? Co tím myslíš?“
„No přece ten signál… jeho sílu,“ vysvětloval jsem.
„Aha, no vidíš… já už hlady pomalu nevidím a nepřemýšlím. A byl bych pro, abychom se nadlábli všichni. Pak budeme pokračovat.“
A tak jsme zasedli ke stolu, každý si dal to, na co měl chuť, syntetizátory uměly skoro všechno, ale chtělo to dokořenit a o koření byla nouze, měli jsme jen chabé zásoby, na pár týdnů… A i pitivo syntetizátor nedělal nejlepší, dobrá byla voda, ale kafe bylo už o něco horší a alkohol ten pili jen odvážlivci. Co taky, tehdy to teprve začínalo. Další výpravy, co startovaly po nás, na tom byly o poznání lépe, ale taky startovaly už v daleko lepších raketách i s lepším vybavením… průkopníci mají holt těžký život. Horší než kolonisté. Sami ve vesmíru, jen s horou automatů a poloautomatů.
Komentáře