Byla už noc a Agátka zkoušela vyvolat Serafa. Trpělivě čekala až všichni usnou, aby mohla začít s kouzly, o nichž se dočetla v knihovně. Zprvu rozmístila svíčky do kruhu a další do kříže uvnitř kruhu. Do každé čtvrtiny dala po jednom ze živlů země. Oheň, vodu, zemi, vzduch – to nechala prázdné a pak začala odříkávat vyvolávací formuli – postupovala podle knihy, již si tajně vzala v zakázané sekci knihovny.
Dlouho se nedělo nic, ale pak svíčky uprostřed kruhu naráz všechny zhasly a nad kruhem se vytvořil bělostný oblak. Oblak se ustálil, trochu se protáhl do výšky a vypadal teď jak protáhlé oválné zrcadlo. Pak se uprostřed začal rozplývat a tam, kde byla před chvílí jen bílá clona, se začal objevovat obraz…
Agátka zprvu nechápala, co to je, ale jen co se obraz rozšířil, spatřila pevnost Geldit a lítý boj goblinů s vojáky. Pevnost tak tak odolávala hordám goblinů, jež se na ni valily. Zástup goblinů byl nekonečný, sahal až za obzor daleko do pouště…
„Ježkovy oči!“ vyjekla hrůzou.
Tu se obraz dal do pohybu a obrovskou rychlostí letěl přes duny i řady goblinů dál – hluboko do pouště. Zastavil se ve městě goblinů, ale jen na okamžik. Tu pro změnu bojovali goblini, ale ne s vojáky, nýbrž s neviditelným nepřítelem. Nebylo vidět nic, jen to, jak se goblini ohání svými zbraněmi kolem sebe, byl to chaos. Byl slyšet jen nářek, jak někdo gobliny zabíjel, ale protivníka vidět nebylo…
Celá zmatená a vystrašená rychle odříkala rušící kouzlo a oblak, tedy to vidění, které jí bylo takto umožněno, se rozplynulo. „Teď rychle poklidit svíčky, aby nikdo nevěděl, co jsem tu dělala,“ vyvstalo jí v mysli, načež svíčky uložila do postranní truhly vedle postele, svlékla se, hodila na truhlu župan a uložila se do postele, avšak usnout se jí hned nepodařilo. Neustále se v myšlenkách vracela na ta místa, která viděla a přemýšlela, co to asi mohlo být.
Usnula až vyčerpáním, to už nebe naznačovalo, že vyjde slunce a první paprsky lemovaly vrcholky přilehlých hor a osvěcovaly ledový příkrov, jenž zakrýval jejich špičky…
Jen co usnula, tak se jí o tom obřadu zdálo, ale místo onoho obrazu bitvy u Gelditu uviděla Serafa – božskou bytost. Měl na sobě bílo zelenou zbroj Sester meče a v ruce magický meč, jenž zářil tmavě fialovým světlem, které přecházelo do zářivě modré. Na zádech měl Hněv havrana, legendární bojová křídla po již dávno zapomenutém Serafovi a jeho blankytně modré nárameníky Bouře nebes dobře doplňovaly jeho zbroj. Na nohou měl Kritovy boty, jež dobře chránily spodní končetiny a na rukou Rukavice spravedlnosti, jež byly odolné proti jedům. Celkově to byl božský vzhled, o jakém se smrtelníku ani nezdálo. A ač to byla chvilka, co jej Agátka viděla, zapamatovala si každičký detail jeho vzhledu. Především však jeho vlasy. Měly krásně zlatou barvu, která se třpytila ve slunci a hrála duhovými barvami, jak na ně dopadaly sluneční paprsky.
Komentáře