Malování mi moc nejde,
ale slovo ke slovu se sem tam sejde,
snad více věřit a doufat málo,
aby to za to stálo,
aby se porozumění dostalo,
aby každý den chutnalo.
Ano vztahy různé bývají
a všechny rady se aplikovat nedají.
Je to jako s kusem těsta,
ne každé se do formy vměstná.
Je to jako se sluncem a lunou,
ty nestojí na místě a také se vždy pohnou.
Otázkou tedy je,
zda jsou to jen plané naděje.
Proto radím každému,
vyhýbejte se problému.
Hodně mluvte a mlčte málo,
hlavně u toho, co by za to stálo.
Jak má jeden do druhého vidět, co si myslí,
když druihý mlčí a obličej má kyslý.
Jak vidět do duše člověka,
nikdo neví, co ho čeká.
Základem je harmonie
a ne sprostá ironie.
Jazyk je třeba spolu nalézt,
ne se jen životen nechat vézt.
Nechat se vézt jak ovce na porážku,
to zaviní vždy hádky a srážku.
Je třeba hodně mluviti
a té i v posteli se hezky „potiti“.
Každý vztah je prostě jiný
a co jeden přejde tak druhý u toho šílí.
Sám si říkám občas,
které věty je třeba klást?
Které jsou ty pravé
a proč některé odpovědi jsou jen mlhavé.
Je to ve mě, v člověku?
Asi ano a je to k breku.
Těžko se pak hledá vlna stejná,
když druhý volí slova černá.
erná slova, která zraňují,
pocity viny, které panují.
Je to stale ten stejný kolotoč,
tak proč, jen proč?
Proč nevyjdeme z toho kruhu
a nevykouzlíme třebas úsměvem duhu?
Proč nepohladíme tzu milou tvář,
nemáme snad rádi její zář?
Proč za všechno druhé viníme,
když o vztahu pomalu nic nevíme?
Vztah, to pouto mezi dvěma,
to může být i duše němá.
Tak jak je to se zvířaty,
také se bojíme ztráty.
Milujeme je víc než lidi,
a málo si to přiznat kdokoli stydí.
Přátelství je víc než láska,
z přátelství nevzniká žádná vráska.
Přátelství to pravé,
miluje více a je žhavé.
Skutečně je to tak
a tak to křičím do oblak.
Do mraků a do nebe,
tak jak to jiný nesvede.
Razím názor společně po cestě jít
volnost si nechat a pořitom spolu žít.
Je to přežitek, či špatná volba?
Nikoli, rádi za to jsou vždy oba!
Komentáře