Řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek 
Každý má takový řetěz, který(m) něco svazuje(te), otázkou jen je, zda si to uvědomujete
Před chvíli jsem si uvědomil jednu věc, která se týkala netových přátel… na netu pohoda a v reálu každý za sebe… ti co na netu byli jako siláci v reálu byli ti nejslabší a ti nejslabší na netu byli v reálu siláci…
Vzpomněl jsem si na jeden sraz přátel z netu, který se konal už kdysi dávno někde jinde… také jsme šli na jaksi hrad – naše skupinka se po cestě rozdělila na několik podskupinek, některé to hnaly dopředu, jiné si užívaly cestu a vzadu hluboko za námi se „loudal“ poslední člověk – nutno dodat, že ne chtěně, nemohl, zlobily ho nohy – všichni jsme to o něm věděli a přesto nikdo z nás s ním nešel – když si na to teď vzpomínám, tak to od nás byla víc než nevychovanost a vůbec nezáleží na tom, že nás dotyčný posílal dopředu atd. Později jsem se od něj dozvěděl, že to byl jeho nejdelší výlet, původně počítal s tím, že dojde tak do poloviny a pak se zase vrátí k autům. Povídal mi posléze, že díky tomu, že jsme tak hnali se v něm probudila taková síla, jakou již léta nezažil. Byl to jeho osobák. nejen dojít pod hrad, ale dokonce na něj i vylézt (i pro normálního člověka to byla celkem fuška). Touha, být tam s námi, v něm přelomila onen řetěz, kterým byl spoután (fyzickou nemoc). Nebyli jsme tedy silní my, ale on!!! On byl ten nejsilnější a teprve dneska jsem si to uvědomil (po pomalu deseti letech). Mít všichni takovou vnitřní sílu, jako on, tak…
Nepodceňujte tedy ty lidi, kteří se zdánlivě „plazí“ za vámi, když vy jste už v cíli. Oni svého cíle třeba již dosáhli dříve než vy a vy o tom ani nemusíte vědět
Mám k tomu ještě dovětek – inspirací mu bylo to moje: nikdy neříkej nikdy, nic není nemožné, které neustále opakuju kam jen přijdu a nejen opakuji, ale i dokazuju, že nemožnosti neexistují, vše je jen o síle mysli, jak s ní dokážeme pracovat a o tom, na co se a jak zaměříme… vidím to jak u sebe, tak i v rodině a to jak klady, tak i řezání si větve pod sebou… ono je tak lehké se poddat tomu, že to nejde, nemůžu… ale my (dovolím si to použít, právě proto, že do této skupiny lidí patřím) znalí síly mysli víme, že když se chce a je touha, tak člověk dokáže i nemožné, nereálné, neuskutečnitelné… je jen na nás, zda budeme věřit v úspěch, či nikoli… a co se překážek týče, tak ty tu nejsou od toho, aby nás zastavili, ale právě proto, aby nám dodaly tolik potřebnou sílu k překonání dalších a ještě větších, které nás v životě ještě čekají… budete se možná divit, ale člověk s takovýmto myšlením se už na ně těší. neděsí ho pomyšlení další překážky, ale bere to jako výzvu… a v tom je to právě jiné… možná si řeknete, že si dotyční jen honí ego, no možná jo, ale bez pořádné dávky sebezapření to jde jen velmi ztěžka. Nutno dodat, že jakmile je cíle dosaženo, tak se člověk poplácá po rameni a na chvíli si užívá toho „výsluní“, ale je to jen zdánlivě – opět hledá nějakou „pěkně těžkou“ překážku,kterou zas lidem tzv. vytře zrak přesně tím stylem, že si řeknou, co je to proboha za magora 😃 Takový člověk když slyší, že je něco nemožné, či nereálné tak to na něj zapůsobí tak, že se v něm rozezní mamutí zvony a touha danou věc zvládnout, ale ne proto, aby to dokázal ostatním lidem kolem sebe, ale především sám sobě – sám si tak posouvá hranice možného a nemožného. Nutno dodat, že je si vědom toho, jaký si svět přejeme, takový ho budeme mít. Nejde ani tak o svět (jako celek), ale o to, co ze světa na nás bude působit, čemu se poddáme a čemu ne. Je to vlastně jen o strachu a jeho překonání. Každý se dostane, či již dostal do situace, kdy měl velký strach, ale sami si vzpomeňte, co jste tehdy udělali? Zkoprněli jste? Překonali jste ho (ať již sami, nebo s něčí pomocí)? Či jste se mu poddali?
Komentáře